wtorek, 31 maja 2016

TEREZIE FOLDYNOVÁ

Uniwersytet Ostrawski


Ten, který vrhá kolektivní stín. Archetyp Trickstera v díle Jáchyma Topola



Key words: trickster myth, Shadow Archetype, picaresque model, alchemy, Jáchym Topol
Słowa klucze: mit tricksterski, archetyp Cienia, model pikara, alchemia, Jáchym Topol


Úvod

            Klíčovým tématem prozaické tvorby Jáchyma Topola je vnitřní transformace jeho hrdinů s častými přesahy do společenské roviny. Tato transgrese se dotýká rovněž otázky viny. U Topola je výslovně zlé pouze to, co se děje na kolektivní úrovni, zaměří-li se však čtenář na konkrétního hrdinu, začne být konfrontován s rozporuplností jeho osobnostní struktury. Na tento aspekt již dříve poukázal Leszek Engelking. „Jednoznacznie złe są w twórczości Topola czyny popielnione w imię fanatycznie wyznawanych ideologii politycznych, zbrodnie dwu wielkich totalitaryzmów. Ale już ludzie, którzy te zbrodnie popelniają, w pełni jednoznaczni nie są.“[1]
            Topolovo klouzání po tenké hranici (například mezi tím, kdo je obětí a kdo zločincem[2]) je pozoruhodné zvláště ve vztahu k mýtu Trickstera a jeho současným podobám. Zaměřím se zde proto na konkrétní typy postav, jež jsou určitým zosobněním tohoto archetypu. Cílem této práce je ukázat, jak je Topolovo rozvíjení tricksterské tématiky aktuální pro současnou literaturu a co o ní jeho aktualizace vypovídají. Během studia archetypu Trickstera budu vycházet především z Jungovy teorie archetypu i jeho psychoanalytické interpretace alchymistických koncepcí[3], z Radinova výkladu winnebažského mýtu[4] a stejně tak i ze studií polských badatelů, kteří se tímto fenoménem zabývají velmi podrobně. Pro studium Topolovy mytopoetiky jsou pak přínosné zvláště práce Leszka Engelkinga[5].

            Archetyp Trickstera

            Trickster je termínem antropologickým (ve smyslu mytologické postavy), psychologickým (jako archetyp) a v současnosti je užíván také odborníky z oblasti uměnovědy (srov. Stokłosa). Vedle šibala, jenž je v českém prostředí obecně vnímán spíše ve zlidovělé formě neškodného šprýmaře a vtipálka, nabízí Trickster[6] mnohem širší konotace a je proto vzhledem ke komplikované povaze tohoto archetypu vhodnější. Na jedné straně tedy můžeme hovořit o jeho bagatelizované podobě, jež se personifikuje v postavě blázna, komedianta, vtipálka či pouličního filmového herce, na straně druhé již máme co do činění s jeho duchovní polohou, jež je významná pro vývoj společnosti a její kultury. Takovou postavou je podle Junga například Ježíš (srov. Stokłosa). 
            Trickster vystupuje ve všech mytologiích a je rovněž hrdinou lidových příběhů z celého světa (Trickster v mýtech severoamerických indiánů Winnebago, severský bůh Loki, řecký Hermes, římský i alchymistický Mercurius, tibetský šibal Akhu Tönpa, Enšpígl, Hloupý Honza či zvířecí hrdinové z bajek jako lišák či vrána). Obvykle se s ním pojí nejednoznačnost, dynamika a konflikt; je to „ambivalentní tvůrce a ničitel, který stojí v opozici k nejvyššímu božstvu-tvůrci. (…) reprezentuje nerozlišenou skutečnost chaosu, v němž neplatí žádná omezení spjatá s pozdějším ustáleným řádem. Chaos umožňuje naprostou svobodu konání a obsahuje dynamický potenciál pro vznik jakékoli reality.“[7]
            Postavy disponující vlastnostmi Trickstera jsou přítomny ve všech literaturách a na utváření jejich podoby má značný vliv dobový kontext (středověká figura blázna, blouda, šaška jako je Perceval / romantický smutný a citlivý blázen typu Quasimoda / avantgardní cirkusový klaun / postmoderní schizofrenik či notorický blb v kombinaci s bodrým chlapíkem, které známe z literatury Švejka či Hrabala a konečně i Topola).
            V současné kultuře prochází Trickster dalším obrozením souvisejícím mimo jiné také s velkým obratem v přírodních a humanitních vědách, jež se novým nahlížením na skutečnost v mnohém přiblížily koncepcím východní filozofie. S tricksterskými postavami se setkáváme dnes a denně v literatuře, výtvarném umění, divadle nebo ve filmu, ale  jejich strategie často odkrýváme rovněž v osobní mytologii samotných tvůrců v prostředí pop kultury (David Bowie, Tricky) a umění, které dnes již přirozeně využívá principu mystifikace, hry, intertextuality či míšení vysokého s nízkým (Egon Bondy, Tadeusz Kantor, Joseph Beuys, Christian Boltanski, Blixa Bargeld).
            Trickster vždy reprezentuje určité společenství lidí a prozrazuje tak mnohé o jeho aktuálním stavu. Jungem je vzhledem k archetypální povaze Trickstera zdůrazňován jeho transpersonální charakter:

                Trickster jest najwyrazniej psychologemem, prastarą archetypową strukturą psychiczną. W swoich                 najczytelniejszych przejawach to wierna kopia całkowicie niezróżnicowanej ludzkiej świadomości,            odpowiadającej psychice, która właśnie wyszła z poziomu zwierzęcego. Trudno się  spierać, że właśnie tak powstała postać trickstera, jeśli przyjrzeć się  jej pod kątem przyczynowym i historycznym.[8]

            Tricksterský hrdina je ten, který vrhá kolektivní stín, zatímco v rovině tvůrce/výtvarníka je tím, který je nepřetržitě konfrontován se stínem a který svou zkušenost přetváří do formy nového mýtu, v němž se pak společnost orientuje na základě vlastních zkušeností s archetypy. „Uosobienie kolektywne, takie jak trickster, to wytwór ogółu jednostek, jednostka przyjmuje je więc jako coś znajomego – nie miałoby to miejsca, gdyby to coś było nadbudowaniem wyłącznie jednostkowym.“[9]    
            Při studiu tohoto archetypu je třeba vzít v úvahu také další archetypy, jako je anima/animus nebo stín, který se obvykle skrývá za postavami hrdinových dvojníků. Tyto i další archetypy (rovněž velmi ambivalentní) se podílejí na vytváření vhodného prostředí pro hrdinovu transformaci. Je to proces tvořený mikrokosmickými relacemi mezi jednotlivými archetypy/živly, jež se analogicky vztahují ke svému makrokosmu-člověku. Stejně tak i jeho firmament svou konstitucí (tělo, duše a duch, tj. intelekt) odpovídá nebeské obloze (slunce, měsíc, hvězdy). Ostatně všechny archetypy disponují značnou schopností ambivalence a transgrese. Tento jev se přirozeně odráží také v literatuře, kde různé postavy přejímají rysy neškodného podvodníčka, jindy zase nebezpečného agresora podle toho, jakou vývojovou fázi zrovna představují (analogii je možné spatřit rovněž v prostorových konfiguracích literárního díla[10]). Nejčastěji se však jedná o první fázi v procesu adeptova zasvěcení, kterou alchymisté nazývají nigredo (tj. černání, hnití, rozpad vědomí, stav nečinnosti, kterému dominuje chaos).

            Neustálá disbalance ve dvojím firmamentu, jinými slovy nevyváženost ve světě i v člověku, je jedním z leitmotivů Topolovy tvorby. Vypravěči / básnické subjekty, hrdinové: téměř všichni zde nepřetržitě popírají existenci rovnováhy ve světě, ve kterém se vždy nabízí celá řada možností jako ve virtuální realitě počítačových her a internetu.
            Na začátku Jatekovy iniciační cesty (Anděl, 1995) se nigredický stav hrdinova vědomí odráží jednak v rovině postav, jednak v prostoru prostřednictvím vlastností jako je nebezpečí, tma, vlhko, zápach krve a výkalů. V této fázi Jatek-schizofrenik poznává narkomanku Věru, jejíž vzhled i povahové vlastnosti jsou analogiemi hrdinova duchovního rozkladu. Věra má v příběhu roli rozzuřené animy, která v počátečním stádiu symbolizuje samotný chaos.

            Jeho přítelkyně byla ostříhaná dohola, přes hlavu měla tu a tam rudý šrámy, zaschlý stroupky, chomáče     delších vlasů střídaly úplně zlikvidovaný místa, bylo to nepravidelný.[11]

            Věra bývala málomluvná, kdykoli na ni Jatek pomyslel ostře, tzn. jako na člověka, na zvířecí ženskou        nebo na ducha, ne jen jako na míň spolehlivou část sebe sama, míval strach, že mu klouže, že ji už          nechytá.[12]

            Trickster je tedy významným symbolem nerovnováhy a neudržitelnosti aktuálního stavu; je dynamickým principem v lidském vědomí, které reprezentuje jako komplexní systém. Je proto třeba zdůraznit, že nevytváří obraz společenství pouze v jeho primitivním stádiu či v určitém krizovém stavu sociální struktury, nýbrž zachycuje jeho transformací v celém jejím procesu[13].
            Paul Radin přikládá velký význam archetypu Trickstera v mytologii severských indiánů Winnebago, jejichž kultura pravděpodobně projevy tohoto archetypu zachovala v jeho nejranější formě (2010: 21). Americký badatel upozornil na výraznou změnu v percepci tohoto archetypu v počátcích civilizované kultury, která postupně začíná vytvářet dualistické kategorie, zatímco u primitivních národů taková potřeba nebyla. Tato výrazná změna je podle Radina nejlépe patrná v knize Jób a v Platónově Ústavě, které vznikly víceméně ve stejné době. „Na początku Księgi Hioba ta konkretna ambiwalencja kondycji ludzkiej zostaje zatem podważona, zło i dobro mają źródło raczej podwójne niż pojedyncze, jak to jest w złożonej spójności świadomości prymitywnej“[14], a dále se Radin vyjadřuje k nejednoznačnosti Trickstera v indiánských mýtech:

            jest zarazem stwórcą  i niszczycielem, daje i odbiera, jest tym, który oszukuje i sam zostaje oszukany.        Niczego świadomie nie pragnie. Wiecznie jest przymuszany, by zachowywać się tak, jak się zachowuje,    ulega odruchom, nad którymi nie panuje. Nie wie, czym są dobro i zło, lecz za jedno i za drugie ponosi odpowiedzialność. Nie wyznaje żadnych wartości, moralnych ani społecznych, jest zdany na łaskę              własnych namiętności i apetytów, a mimo to poprzez jego działania wszystkie wartości zaczynają              istnieć.[15]

            Zde je velmi podstatný jeden rys, na který jsem upozornila již výše, těmito vlastnosti totiž disponují také postavy, které Trickster na své „iniciační“ cestě potkává: „identycznie zachowują się inne powiązane z nim postacie fabuly: zwierzęta, różne istoty nadprzyrozone i potwory oraz czlowiek.“[16]

            Značný výskyt tricksterských postav v Topolových románech není ani zdaleka náhodný vzhledem k jeho hlubokým znalostem tohoto fenoménu, zvláště pak v oblasti indiánské mytologie, kterou se zabýval během studia etnografie na Karlově univerzitě.[17] Topolovými hrdiny jsou umělci, děti-sirotci, blázni, narkomani, profesionální zabijáci i lháři. Jinými slovy, jsou jimi lidé balancující na hranici mezi dětstvím a dospělostí, životem a smrtí, snesitelným a nesnesitelným nebo na hranici zákona. Všichni do jednoho jsou solitéry na útěku a bez rodiny, jež by jim poskytla životní jistoty a pocit bezpečí, zato si však osvojili potřebné strategie k přežití. Ovšem i oni se stávají oběťmi lží a intrik druhých, neboť, jak praví tabula smaragdina, co je nahoře, je i dole a co je dole, je i nahoře. Topolovy vedlejší postavy tudíž také nebývají nijak zvlášť ctnostné. Selhávají stejně jako hlavní hrdinové, přestože jejich konec není vždy otevřený, jako je tomu v případě hlavního hrdiny.  Avšak ani tím si nemůžeme být u Topola nikdy jisti, protože řada z nich představuje na symbolické úrovni  tvořivý princip hrdinova vědomí. Jeho ženy plní roli animy (Psice, Černá ze Sestry, Věra z Anděla) či mystické sestry (Ljuba z Anděla), zatímco starší a zkušení muži jsou jeho zasvětiteli (jistým merkurickým typem je doktor Hradil v Sestře). Tělo Jatekova přítele Pernici (Anděl), šéfa pražského drogového gangu a vůdce náboženské sekty, který v příběhu reprezentuje stínovou bytost, mizí v plamenech během požáru založeném samotným hrdinou. Stejný osud čeká Alexe z románu Chadnou zemí (2009), rovněž přičiněním hlavního hrdiny. V obou případech je oheň očisťujícím principem, neboť zbavuje hrdinu stínových aspektů jeho osobnosti. Ovšem jen do chvíle, kdy opět nerozzuří svou animu, jejíž roli v příběhu plní Alexova sestra Maruška.

            Aleksa dobić nie potrafilem, ale ten ogień to moja sprawka, nie wiem, tak, nie, nie wiem, w końcu              widzę masywną plytę, zakrywa drzwi, to jest wyjście.
                Wybiegam. Zatrzaskuję za sobą drzwi. Oddycham glęboko. I jeszcze. Piję powietrze, co za rozkosz            nagle pętla brutalnie zacziska mi się wokól gardla, ślizgam się, padam na plecy, nie czuje nic.[18]

            Z této analýzy tedy vyplývá, že konfrontace se stínem vyžaduje rovněž vyrovnání s animou. Podle Junga je první tovaryšským kusem, zatímco druhé kusem mistrovským (1997: 129). Proces transformace je tvořen jednak interakcemi mezi hrdinou a postavami, jednak řetězcem skrytých interakcí mezi archetypy. Z tohoto důvodu není možné vnímat archetypy jako cosi uzavřeného. Z hlediska formy se v umění  tento princip projevuje prostřednictvím motivu „příbuzenské vazby“ mezi postavami (viz předchozí úryvek).  Motiv příbuzenství se objevuje také v Topolově románovém debutu Sestra (1994), kde je rozehráno téma incestu, jenž v procesu iniciace sehrává významnou roli. Daniela Hodrová se k příbuzenství mezi postavami z hlediska archetypů vyjadřuje následovně:

            Příbuzenský vztah je vlastně vnějším projevem duchovní spřízněnosti postav, která z pokleslého románu   mizí. Trojúhelník postav[19] je možno vyložit jako rozklad adeptovy duše do symbolických figur (tří),           obdobný rozkladu alchymistického procesu na stadia označována mytickými a symbolickými postavami   (Černý    Berthold[20]). Postavy často splývají; splynutí adepta s bytostí středu je smyslem skutečného         zasvěcení. Odlišení jedné postavy od druhé je mnohdy nesnadné a do značné míry umělé. Jsou-li                 postavy-vrcholy trojúhelníka ještě mezi sebou rozlišitelné, bytost středu, jak už napovídá její označení,    není od nich odlišitelná, protože je         jakýmsi průsečíkem jejich spojnic, spojuje v sobě vlastnosti, které v    nich činí bytosti vnitřního prostoru. Proto úvaha o jednotlivých postavách-vrcholech trojúhelníka je             zároveň úvahou o bytosti středu a podobně úvaha o   této bytosti je zároveň úvahou o postavách-         vrcholech trojúhelníka.“[21]

                Toto trojúhelníkové schéma je dobře patrné v Andělu, kde je hlavním smyslem Jatekovy vnitřní transformace spojení s animou (Věra) prostřednictvím projekce nevědomých obsahů na blízkou osobu, jakousi mystickou sestru (Ljuba). Dynamický princip hrdinovy iniciace představuje rozporuplný přítel Pernica, jednou zasvětitel (doslova  od něj „dostává“ Věru), jindy zase velmi nepřátelský element symbolizující hrdinovu stinnou stránku. Spojení s Ljubou, po němž následuje konfrontace se zuřivou animou, vrcholí Jatekovým mystickým zážitkem, který je vypravěčem popisován jako alchymistické coniunctio oppositorum. Objevuje se zde motiv dvojího zrození: v hrdinových halucinacích se sice zrodí dítě drogy (symbol androgyna, které lze chápat jako tajemnou bytost středu), druhé zrození je však zmařeno (Ljuba potratí Jatekovo dítě). V tomto bodě hrdinova iniciace zdaleka nekončí, neboť následuje jeho vypořádání s vlastním stínem, čemuž předchází zkrocení rozzuřené animy. Jatek zamyká Věru ve skladišti a klíč vyhazuje; má však rezervní.

            Pícaro a Trickster

            Zatímco mezi českými badateli je zájem o archetyp Trickstera spíše periferní záležitostí (zvláště pak v oblasti literární vědy), v Polsku je situace výrazně odlišná. V kontextu Topolovy tvorby se této problematice podrobně věnoval již polský literární teoretik Leszek Engelking a to především ve vztahu k pikaresknímu hrdinovi[22], který je jen jednou z mnoha literárních podob archetypu Trickstera. „Kloktat dehet niewątpliwie wpisuje się w nurt neopikareski. Za postacią pikara z kolei, jako jego praprzodek, majaczy model mitologicznego lotrzyka, trickstera.“[23]
            Ve své studii Pikareskní kojot Ilja. Model pícara a model trickstera v románu Jáchyma Topola Kloktat dehet poukazuje Engelking na společné rysy píkara a jeho pravzoru, kterými jsou: strategie přežití, božsko-lidsko-zvířecí povaha (objevuje se nepřímo přirovnáním hrdiny ke kryse), schopnost osvojení si cizích jazyků nebo tvoření nových (Ilja je překladatelem, viz také „mnohojazyčný” charakter češtiny jeho vyprávění), pohyb (hrdina je neustále na cestě), sklon k přílišnému lhaní a podvádění (tendence vytvářet alternativní dějiny, motiv lhaní je obsažen již v samotném názvu románu[24]), hltavost a bezuzdná sexualita. Toto schéma lze v prozaické tvorbě Jáchyma Topola považovat za obecně platný jev, přičemž poslední dva body se objevují v menší intenzitě nebo vůbec.
            Engelking věnuje pozornost zvláště podvojnosti Trickstera, která je postmoderní kultuře vlastní, a upozorňuje na jeho vnější i vnitřní projevy:

1)      Je někým mezi bohem, člověkem a zvířetem, nebo mezi dospělým jedincem a dítětem, překračuje rovněž hranice genderu, bývá často zobrazen jako hermafrodit (indiánský Trickster se dovede proměňovat v různá zvířata, nejčastěji v zajíce, havrana či kojota; často se také převléká za ženu).
2)      Jeho podvojnost je zachována rovněž v rovině jeho jednání, je tzv. mediátorem.

            Tricksterova podvojná fyziognomie je u Topolových hrdinů velmi výrazná. Hlavními hrdiny Noční práce a Kloktat dehet jsou chlapci na hranici mezi dětstvím a dospělosti. Procházejí různými typy zasvěcení: iniciací do světa dospělých, sexuální iniciací, iniciací mystickou. Zvláště u Ilji (Kloktat dehet) si čtenář není jistý, kým vlastně je: dítětem, teenagerem nebo dospělým mužem? Zvířecí podobu pozorujeme nejen u Ilji (krysa), ale rovněž u strýce Polky z Noční práce (čáp, vlk, pes, vlkodlak)[25]. Schopnost přeměny ve zvíře zároveň poukazuje na démoničnost postavy. Hermafroditní znaky a fascinaci ženským světem pozorujeme zvláště u Ondrova bratra Malého (Noční práce), který se po nocích převléká do matčiných šatů, nechává se matkou dobrovolně líčit a po jejím zmizení je ve své zvláštní zálibě podporován vesnickými dívkami.
             V rámci analýzy Topolových postav je neopomenutelný rovněž aspekt mediace. Typickým zprostředkovatelem je strýc Polka (Noční práce), Čech Josef Novák (Sestra), Ilja (Kloktat dehet) nebo láma s ocasem (Zlatá hlava), který se velmi rychle přizpůsobuje novým společenským podmínkám (během okupace Tibetu převléká kabát a přechází ke komunistům). Všechny tyto postavy si osvojily určité strategie přežití, zároveň však druhé straně zprostředkovávají skutečnost ve své komplexnosti. Všechny zmíněné postavy přeskakují mezi protilehlými světy zpočátku z čistě sebezáchovných pohnutek, avšak později se jejich chování jeví v zcela jiném světle. Jsou pokušiteli druhých a vykonavateli zla buď jen proto, že se to dělat dá (Polka, Noční práce), nebo z čistě existenčních důvodů (morální selhání Josefa Nováka z Osvětimi souvisí s čistě instinktivním pudem sebezáchovy, Sestra). U jiných je volba menšího zla nezbytná pro zachování kulturních a náboženských tradic nadcházejícím generacím (láma s ocasem kolaboruje, zároveň zůstává hlídačem Buddhovy sochy, Zlatá hlava). V každém případě tyto rozporuplné a často velmi sympatické postavy bodrých chlapíků a bavičů za sebou zanechávají stopy kolektivního stínu, jehož temnota je již mnohem zřetelnější.

            Alchymistický aspekt a důraz na celospolečenskou transformaci

            V kontextu Topolovy prozaické tvorby je velmi pozoruhodný aspekt míšení nízkého s vysokým, na který jsem již upozornila v souvislosti se zlidovělou formou tohoto archetypu a jejím duchovním přesahem v postavě Ježíše. Tricksterští hrdinové Jáchyma Topola představují jakýsi píkarsko-merkurický hybrid. Zatímco píkaro je postavou dobrodružných románu, jež byly svou formou a jazykem přístupné širšímu okruhu čtenářů, Mercurius reprezentuje středověké romány zasvěcení, kde je již potřebná znalost metaforického jazyka alchymistů. Topolova obeznámenost s alchymistickou symbolikou je nejlépe zřetelná v Andělu[26], v němž jsou průběh a zobrazení hrdinovy iniciace totožné s transformací adepta. Je zde uplatněn aspekt třífázového procesu (nigredo, albedo, rubedo[27]), na jehož konci dochází ke zrození androgynního Mercuria (v alchymii je to jen jedno z jeho mnoha jmen).
            Pojmový aparát tradiční alchymie se v současném kulturně-společenském diskurzu stává opět velmi aktuálním a to především ve smyslu transformace společnosti. Zvláště umělcům poskytuje vhodný jazyk nezatížený akcentem politické angažovanosti (zde se nabízí Beuysův pojem sociální plastika[28]). Ve zlomovém okamžiku novodobých dějin postkomunistických zemí nemohl Topol sáhnout po lepší metafoře (Sestra, Anděl, Noční práce). Zatímco v Andělu působí autorův konceptuální přístup ještě velmi schematicky[29], v Noční práci je již velmi uvolněný a mnohem otevřenější jiným interpretacím. Mohli bychom zde hovořit o povedené formální i ideové redukci Topolovy mytopoetiky i jazyka. Konečně redukce je důležitým alchymistickým postupem.

            Závěr

            Přestože v českém prostředí je archetypu Trickstera věnováno jen velmi málo odborných prací, mohli jsme se nyní přesvědčit, že za hranicemi je toto téma již velmi důkladně prozkoumáno. Je přirozené, že se takto komplikovaný typ postavy stal zvláště v dnešní době tolik oblíbený. Shrneme-li jeho vlastnosti v základních rysech, získáme obecně platnou představu toho, čím nazýváme postmodernismus, případně postmoderní společnost. Leszek Engelking se k postmodernitě Trickstera vyjadřuje následovně. „Toto tvrzení je (...) nutno považovat za anachronické, lze je však pochopit tak, že postmodernismus má své důvody, aby postavy tohoto typu vyzvedal. Všimněme si, že Topol je kritikou a literární historií obecně za postmodernistu považován, ačkoliv sám nepřijímá takové zařazení zvlášť nadšeně.“[30]
            Topolova potřeba zobrazovat svět na základě tzv. postmoderních postupů, jako je míšení vysokého s nízkým, mystifikace nebo v neposlední řadě častého uplatňování motivu nejednoznačnosti je tedy naprosto přirozeným gestem, jež je v tomto případě podepřeno autorovými znalostmi v oblasti alchymie a mytologie. Figura Trickstera se stala Topolovým ústředním motivem, jenž je patrný na všech rovinách jeho autorské tvorby. Vystupuje zde ve svých nejrůznějších variacích, ať už se jedná o pikareskní model nebo jeho vznešenější podobu alchymistického Mercuria.

  
Bibliografia
TOPOL, J., Sestra. Brno, Atlantis, 1994.
TOPOL, J., Anděl. Praha, Hynek, 1995.
TOPOL, J.,  Noční práce. Praha, Torst, 2001.
TOPOL, J.,  Supermarket sovětských hrdinů. Praha, Torst, 2007.
TOPOL, J.,  Kloktat dehet. Praha, Torst, 2005.
TOPOL, J.,   Warszatat dziabla, prezkł. Engelking, L., Warszawa, W. A. B., 2013.
ŘÍHA, I. (ed.), Otevřený rány: vybrané studie o díle Jáchyma Topola, Praha, Torst, 2013.
ENGELKING, L., Groźny trefniś. Postać Polki w powieści Jáchyma Topola Nocna praca jako
element gry z czytelnikiem, (w:) Homo ludens v literatuře. Sborník z mezinárodní
literárněvědné konference Homo ludens v české a slovenské literatuře Opava 10.-11. 9. 2003,
Libor Pavera (red.), Opava, Slezská univerzita, 2006.
ENGELKING, L., Dom i bezdomność w powieści  Jáchyma Topola Kloktat dehet (Strefa cyrkowa), Dům v české a polské literatuře: sborník z mezinárodní vědecké konference, (red.) Martínek, L., Opava, 2006.
ENGELKING, L., „Muszę robić złe rzeczy, bo da się je robić...”. Dobro i zło w twórczości Jáchyma Topola, Acta Universitatis Wratislaviensis. Slavica Wratislaviensia, Nr 143, cz. 2, 2007.
HODROVÁ, D., Román zasvěcení, Praha, Nakladatelství H & H, 1993.
JUNG, C. G., Archetypy a nevědomí, Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997.
JUNG, C. G., Osobnost a přenos. Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998.
LUFFER, J., Všudypřítomný šibal, (w:) Postava šibala v asijské slovesnosti, (red.) Lucie
Olivová, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2009.
RADIN, P., Trickster. Studium mitologii Indian północnoamerykańskich, Warszawa,
Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 2010.

Dokumenty elektroniczne
ENGELKING, L., Pikareskní kojot Ilja. Model pícara a model trickstera v románu Jáchyma Topola Kloktat dehet, [online] http://www.iliteratura.cz/Clanek/24615/engelking-leszek-pikareskni-kojot-ilja-model-picara-a-model-trickstera-v-romanu-jachyma-topola-kloktat-dehet [dostęp: 2 kwiećnia 2016].
STOKŁOSA, B.,  Trickster -  postać mityczna, archetyp i figura twórcy, [online]



He who casts the collective shadow. The Trickster Archetype in the work by Jáchym Topol
The central theme of Topol's work is the inner transformation of his heroes with overlaps into the social plane. This transgression also affects the question of guilt. For Jáchym Topol the evil is expressly only that what happens on a collective level. If the reader focuses on a particular hero, he will be confronted with the contradictions of his personality structure. This aspect is remarkable, especially in relation to myth and its variations involved in the formation of the current image of the world. Certain personification of this dynamic process is the archetype of the Trickster who, due to its ambiguity, is undergoing another revival in the postmodern culture. This figure became a popular author's agent in the process of creating a new myth. The Trickster performs here in its different variations, be it a picaresque model or its more noble form of alchemical Mercurius.








[1]              Engelking, Leszek, „Muszę robić złe rzeczy, bo da się je robić...”. Dobro i zło w twórczości Jáchyma Topola, Acta Universitatis Wratislaviensis. Slavica Wratislaviensia - Nr 143, cz. 2, 2007, s. 234.
[2]              Rozostřování hranic a mystifikace jsou oblíbenými postupy také v oblasti výtvarného umění. Tyto autorské strategie pozorujeme například u francouzského výtvarníka Christiana Boltanského. Na souvislost mezi oběma autory již poukázala Alfrun Kliems ve studii Intermedialita a holocaust. Jáchym Topol a jeho román Sestra.
[3]              Psychologie přenosu, Paracelsica. Dvě studie o Paracelsovi.
[4]              Radin, Paul, Trickster. Studium mitologii Indian północnoamerykańskich, Warszawa, Wydawnictwa  Uniwersytetu Warszawskiego, 2010.
[5]              Do polštiny přeložil Sestru (Siostra), Noční práci (Nocna praca), Kloktat dehet (Strefa cyrkowa), Supermarket sovětských hrdinů (Supermarket bohaterów radzieckich), Chladnou zemí (Warsztat dziabla) a divadelní hru Cesta do Bugulmy (Droga do Bugulmy).
[6]              Do češtiny bývá Trickster nejčastěji překládán jako šibal, ale také taškář či šprýmař (ve významu mytologické či literární postavy) nebo kejklíř (archetyp).
[7]              Luffer, Jan, Všudypřítomný šibal, (w:) Postava šibala v asijské slovesnosti, (red.) Lucie Olivová, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2009.
[8]              Jung, C. G., O psychologii postaci Trickstera, (w:) Trickster. Studium mitologii Indian północnoamerykańskich, Warszawa, Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 2010, s. 226.
[9]              Ibid, s. 227-228.
[10]            Například motiv dvojakosti spjatý s některými místy v románu Kloktat dehet (výraz domov Domov má dvojí význam: dětský domov, sirotčinec, výchovná instituce, ale i intimní, rodinný prostor jako určitá zóna bezpečí).
[11]            Topol, Jáchym, Anděl, Praha, Hynek, 1995, s. 42.
[12]            Ibid, s. 44.
[13]            Ve winnebažském cyklu Trickster není stále stejnou postavou. Na počátku je velmi primitivní a jeho neuvědomělost se děje i z hlediska tělesnosti (jeho neposlušné tělo symbolizuje v příběhu nevědomou polohu josobnosti). Postupně dochází k jeho duchovní i „fyzické“ transformaci.
[14]            Diamond, Stanely, Wstęp: Hiob i Trickster, (w:) Paul Radin, Trickster. Studium mitologii Indian pólnocnoamerykańskich, Warszawa, Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 2010, s. 13.
[15]            Radin, Paul, Trickster. Studium mitologii Indian pólnocnoamerykańskich, Warszawa, Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 2010, s. 21.
[16]            Ibid, s. 22.
[17]            Topol je také autorem překladu indiánských příběhů, které vyšly v roce 1997 pod titulem Trnová dívka  (Cierniowa dziewczyna).
[18]            Topol, Jáchym, Warszatat dziabla, Warszawa, W. A. B., 2013, s. 165.
[19]            Adept (hrdina) – panna (s vlastnostmi animy) – zasvětitel. Uprostřed se nachází záhadná bytost středu (pozn. T.F.).
[20]            Jedna ze symbolických figur nigreda (pozn. T.F.).
[21]            Hodrová, Daniela, Román zasvěcení, Praha, Nakladatelství H & H, 1993, s. 144.
[22]            Především ve studiích Pikareskní kojot Ilja. Model pícara a model tirckstera v románu Jáchyma Topola Kloktat dehet a Groźny trefniś. Postać Polki w powieści Jáchyma Topola Nocna Praca jako element gry z czytelnikiem.
[23]            Engelking, Leszek, Dom i bezdomność w powieści  Jáchyma Topola Kloktat dehet (Strefa cyrkowa), (w:) Dům v české a polské literatuře: sborník z mezinárodní vědecké konference, (ed.) Martínek, L., Opava, 2006, s. 112.
[24]            Kloktáním dehtu jsou děti  v domově Domově trestány za lhaní.
[25]            Zoomorfním rysům Polky a jejich démonické poloze se Engelking podrobně věnuje ve studii Groźny Trefniś. Postać Polki w powieści Jáchyma Topola Nocna praca jako element gry z czytelnikiem.
[26]            Podrobněji jsem o tom psala v publikaci pod titulem Demiurgický svět schizoidního adepta Jateka. Hledání vnitřního řádu v Andělu J. Topola (Chaos a soulad v českém jazyce a literatuře,  Ratiboř, 2015).
[27]            Jednotlivé fáze odpovídají klasického iniciačnímu modelu: odchod, překročení prahu, návrat. Počáteční operací je nigredo: vyjití ze stavu surového chaosu cestou hnití a rozkladu, případně rozčtvrcením starého těla (viz šamanská iniciace). Chaos je alchymickou primou materiou, jeho malosvětskou analogií je materia secunda, hlavní subjekt procesu. V závěru první fáze se svět zbavuje staré formy, duše se osvobozuje od hrubého těla a směřuje k jeho astrální alternativě. Nastupuje proces čištění/bělení, tj. albedo, kdy je třeba oddělit znepřátelené protiklady a následně je spojit v novém těle, které je již hermafroditní povahy: je jím samotný Mercurius, alegorie Krista. Tato závěrečná fáze se nazývá rubedo. Syntéza protichůdných principů je dobře patrná na vyobrazení Mercuriovy studny v alchymistickém spise Rosarium philosophorum (Růžová zahrada filosofů), jehož autorem byl lékař Arnaldus Villanovanus (1235-1311). Tento obrazový cyklus se stal předlohou pro Jungovu koncepci psychologického přenosu.
[28]            Viz Beuysovy umělecké performance využívající tradiční alchymistické postupy. Například tavení carské koruny, jež předcházelo jeho dnes již legendárnímu sázení dubů na festivalu Dokumenta 7 (Kassel, 1982).
[29]              Přesto je třeba upozornit, že idea transformace je v Andělu přítomna na všech úrovních. Z formálního hlediska prošla velmi výraznou redukcí, která příběh zbavila chaotického toku dlouhých souvětí a nesčetného množství matoucích epizod, jež mnohdy čtenáře vzdalují od jádra příběhu (srov. Sestra).
[30]            Engelking, Leszek, Pikareskní kojot Ilja. Model pícara a model trickstera v románu Jáchyma Topola Kloktat dehet, [online] http://www.iliteratura.cz/Clanek/24615/engelking-leszek-pikareskni-kojot-ilja-model-picara-a-model-trickstera-v-romanu-jachyma-topola-kloktat-dehet [dostęp: 2 kwiećnia 2016].

Brak komentarzy:

Prześlij komentarz